O Ruthardce

HISTORIE DOMU

Historie domu je velmi dlouhá, tak se Vám jí pokusíme vylíčit velmi stručně:
Dům č. p. 15, ve kterém je dnes restaurace „V Ruthardce“, býval kdysi nazýván Staré děkanství nebo také Kněžský dům. Sídlo děkana se přemístilo v roce 1676 do nynější budovy arciděkanství a z domu na Kozím plácku (kdysi zvaném Staroděkanská ulice, dnes Dačického nám.) se stala škola.

Patrový dům má gotické jádro (sklepy, portálek a okno sklepa), vstup do zahrady z Ruthardky je osazen lomeným gotickým portálkem. Ve třetí čtvrtině 18. století byl barokně přestavěn. Po požáru v roce 1886 nabyl dům současnou klasicistní podobu.

SOUČASNOST

Restaurace funguje od roku 2005 a byla otvírána po částech a místnostech tak, jak byly postupně dokončovány. Hlavní místnost je řešena v rustikálním středověkém stylu, druhá připomíná spíše středostavovskou obytnou kuchyni z přelomu 19. a 20. století.

Původně byla restaurace budovaná pouze jako místo pro setkávání přátel majitele, ale kvůli malé kapacitě a velkému zájmu místních obyvatel byla rozšířena o zimní zahradu.

Přestože teto dům prošel mnoha proměnami, stále si zachovává neopakovatelné kouzlo starých časů… Něco z dávné nostalgie pocítíte i u nás „V Ruthardce“. Kouzelné je i jeho okolí, zejména malebné uličky a zákoutí.

O ROZINĚ RUTHARDOVĚ

Bohatý Jiří Ruthard dal si nádherně vystavět dům uprostřed terasovitých zahrad ve stráni nad Páchem mezi Vlašským dvorem a Hrádkem. Byl to člověk lakomý, k lidem nevlídný, až ukrutný. Ve sklepeních shromáždil ohromné poklady, litoval ale každého groše, který by měl někomu uštědřit.

Měl jedinou dceru, spanilou Rozinu. Mnoho vzácných ženichů se ucházelo o její ruku. Lakomý otec však všechny odmítal, nemohl strpět, aby zeť získal s dcerou i jeho poklady a cenný nábytek.

Ve skoupém srdci Jiřího Rutharda se konečně zrodila hrozná myšlenka. Povolal do svého domu zedníka, který se musel zavázat přísahou, že nikdy a nikomu nepoví, co uslyší a učiní. Zavázal mu oči a zavedl ho do jednoho ze svých sklepů. Zedník uslyšel, jak Ruthard mluví ke své dceři: „Tuhle, dcero, budeš mít svůj pokoj a své lože a toto stříbro bude Tvým ženichem.“

Rozina bránila se vejít do sklepení, v zoufalství volala o pomoc, ale srdce krutého otce neobměkčila. Zedník nakonec slyšel bouchnutí přirážených dveří, pak zaskřípěl zámek a zoufalý křik se změnil ve slabé sténání. Ruthard sňal zedníkovi pásku s očí a kázal mu zazdít dveře.
Tak ubohá Rozina po dlouhém strádání hladem a žízní zemřela…

Ukrutný otec si svého bohatství dlouho neužil, zakrátko ji následoval na onen svět.

Od té doby prý se Rozina často v domě zjevovala a předpovídala, že dům i jeho obyvatelé neujdou záhubě. Nakonec se roku 1648 dům náhle zřítil a patnáct lidí ve svých sutinách zasypal.

V úzké Ruthardské uličce, vedoucí od arciděkanství k Hrádku, stojí asi uprostřed domek s velkou zahradou. V těch místech prý kdysi stával dům Jiřího Rutharda.

Příběh je volně převyprávěn podle Kutnohorských pověstí

O ZNAKU RODU RUTHARDŮ

V době panování krále Václava II. žili v Kutné Hoře tři bratři Ruthardové, Jan Kunklín, Jiří a Mikuláš. Jejich bohatství pocházelo z dolů „Ruthart“ a „Sekhart“ a bylo obrovské.

Janu Kunklínu Ruthardovi patřil dvorec za městem na Kolmarce (nynější Karlov). Sem pozval krále Václava II., který často prodléval ve Vlašském dvoře a ten ho přijel navštívit s celou svou družinou.

Po bohatém obědě odvedl Ruthart krále do svých hlubokých sklepů a ten užasl nad obrovským majetkem, který tu uviděl. Sklepy byly naplněny stříbrnými pruty i penězi. Ve vysokých hromadách se zde kupily stříbrné bochánky.
;Čí je to, Rutharde?“, ptal se udiveně král.

„Mé, tvého poddaného,“ odpověděl Ruthard, „ale ukaž na kterýkoli poklad a tvým bude, milostivý králi! Nevím, jak jinak bych ti poděkoval za čest, kterou jsi prokázal mému domu.“ Král mu milostivě pokynul a řekl: „Nepotřebujeme toho na ten čas. Ale kdyby jednou potřeba nějaká na vlast přišla, víme, že se můžeme k tobě o pomoc utéci.“

Potom spolu vyjeli k Sedleckému klášteru. Cestou přes louky zeptal se král, čí že jsou. „Jsou tvé, milostivý králi. A já jich užívám za plat, jejž musím odvádět opatu kláštera. Přimluv se, prosím, u opata, ať se spokojí s menším grošem.“ Král se usmál a na znamení, že je ochoten prosbu vyslyšet, ulomil větévku a podal ji Ruthardovi: „Nechť tato snítka i tvým potomkům připomíná ochotu, kterou jsi mi projevil nabídnutím svých pokladů.“

Zatímco král meškal na návštěvě u opata, pospíšil si Ruthard do města a dal si vymalovat královskou ruku se snítkou na štít. Když Václav uviděl jeho štít, potvrdil tento erb, kterým se pak rod Ruthardů honosil až do svého vymření.

Říká se, že Jan Kunklín Ruthard založil spolu s Bořitou z Košic roku 1310 chrám sv. Jakuba na místě bývalé kaple. Jeho erb se dosud nachází na několika místech v jižní chrámové lodi.

Příběh je volně převyprávěn podle Kutnohorských pověstí